Zima, déšť, kroupy, slunce - výlet do soutěsek, pěší putování a završení pobytu

Ráno se nám nechtělo vstávat, protože jsme byli unavení z páteční bojovky a velkého dramatu s Májou a bělou, o kterém už jistě víte. Museli jsme se teple obléknout, i přesto byla někomu zima. Vyrazili jsme linkovým autobusem směrem k blízkým soutěskám. Potom jsme chvilku šli, než jsme dorazili k lodím. Loď byla celkem velká, jelikož jsme se do ní všichni vešli. Některé okolní skály v okolí Edmundovy soutěsky připomínaly různá zvířata nebo lidi. Jakmile jsme z lodí vystoupili, čekaly nás opékané buřtíky. Poté jsme vyrazili na další vodní jízdu v druhé (Divoké) soutěsce. Chvílemi padaly kroupy nebo svítilo sluníčko. I v Divoké soutěsce jsme měli možnost vidět kamenná zvířata i postavy. Když skončila druhá jízda, vyrazili jsme směrem k hotelu. Paní učitelka říkala, že půjdeme čtyři kilometry ... ale bylo to víc. Do hotelu jsme dorazili velmi unaveni, ale hrát následně připravené divadelní scénky z průběhu školy v přírodě? To nám nedělalo problém. Bylo pět skupinek. každá měla za úkol sehrát jeden z předešlých dnů, které byly předem rozděleny jednotlivým skupinám. Všichni učitelé se při hraní smáli, až se za břicha popadali. Hlavně tedy paní učitelka Dejmková, která se vzhledem k většímu bříšku skoro smála za dva.

Niki Ch., Nela Ř. a Viki J.

pátek 17. dubna

Den plný překvapení aneb Mýdlárna, bosá stezka, trpaslíci, Maxovy narozeniny a ... o tom snad ani nepsát

(Oliva D.)

Náš den začal o půl osmé. a snídaně jako obvykle v osm. Na snídani byla šunka, sýr, salám, slanina, míchaná vajíčka, párek, jogurt ... Po snídani jsme měli půl hoďky na přípravu. Poté nás autobus odvezl do mýdlárny v růžové vesnici (Růžová, latinsky Rubens). byla tam krásná zahrada. Šli jsme do malé skleněné místnosti, což byl i obchod. Paní nám tam vysvětlovala, jak dělají mýdla a jak voní, co se do nich dává, aby voněla, pěnila, čistila ... Dávala nám i čuchnout k různým bylinkám. Poté jsme šli do vedlejší místnůstky a tam si ozdobili svá mýdla pomocí různých tiskátek a rypadel. Potom jsme si ozdobili obalovou taštičku a dali do ní mýdlo. Šli jsme do skleněné místnůstky a tam nakupovali různá mýdla a Maxu T. jsme koupili mýdlo s nápisem: Vše nejlepší. Hned vedle byla bosá stezka, na kterou jsme samozřejmě šli. Byl tam písek, malé kamínky, větší kamínky, velké kameny, jehličí, šišky, půda, dřevo s pískem, piliny, klády, kameny, překážka z minigolfu, hlína, kousky dřeva a nakonec kopec ze dřeva. Kolem se ochomýtal i roztomilý pejsek, kterého potom Gabin rozdráždil. Poté jsme nastoupili do autobusu a odjeli do Hotelu Bellevue.

(Lensa T.)

Po příjezdu vyrazili někteří lidé na kolotoč a někteří na pokoje. Poté jsme se natěšeně odebrali do jídelny na oběd. Dnes byly meruňkové knedlíky se skořicí a rozpuštěným máslem. Arthur se rozhodl nacpat si do pusy celý velký knedlík. To se mu sice povedlo, ale kluci jej rozesmívali a tak knedlík putoval zpět. Když jsme byli všichni najezení, šli jsme do lesa na překvapení. Bylo jím pohádkové místo, skála se Sněhurkou a sedmi trpaslíky. Cestou jsme hádali, co to může být za pohádku, ale nikdo to neuhodl. Do skály bylo vytesaných sedm trpaslíků, které tam vytvořili dva švýcarští umělci. Česká krajina se jim líbila, protože jim připomínala Švýcarsko. Když jsme se vraceli, měli jsme rozchod v okolí našeho hotelu. Někteří šli opět na kolotoč. Po půlhodině pro nás přišel pan učitel a řekl, že za chvíli bude večeře. Dorazili jsme do jídelny a všichni se rozzářili, protože byly hranolky se smaženým sýrem, kečupem a tatarskou omáčkou, což většině lidí chutná. Při večeři se nám podařilo omylem hodit hranolku do pití Sofie H. Opravdu to bylo omylem.

(Anička Č.)

Po večeři jsme se šli učit. V půl deváté nám paní učitelka oznámila, že nastala ta chvíle. Bojovka. nejdříve vyjmenovala členy první skupiny, kteří se měli s čelovkou a teple oblečeni dostavit v devět hodin k informačnímu středisku v centru Jetřichovic. Poté vyjmenovala členy druhé skupiny, kteří se tamtéž měli dostavit v deset hodin večer. Když dorazila první skupina, paní učitelka začala rozdávat pokyny, že nesmíme hulákat a že na zemi jsou velké papírové šipky, podle kterých se máme pohybovat. Když paní učitelka vyslala jako prvního Arthura, skoro všichni další přítomní pomalu znervozněli. Posílala nás po pěti minutách. jediný, kdo se nezúčastnil, byla Anča, protože se pozvracela a tak nešla. Když vyslala Bělu jako poslední členku první skupiny, dorazila druhá skupina a paní učitelka znovu vysvětlovala, co se nesmí. postupně je vysílala a zbyly už jen tři děti. Přiběhli členové první skupiny a oznámili, že se stal problém. Běla se asi ztratila! Poslední děti se začaly bát, že se jim tam něco stane, ale nestalo. Mezi tím, co to děti oznamovaly paní učitelce, i Mája přešla rocestí a po chvíli se setkala s Bělou. Když se tohle stalo, první skupina "šla spát". Paní učitelka řešila ztracenou Bělu s panem učitelem Elnerem, který byl v terénu a hlídal bojovku. Běla a Mája místo po vyznačené trase, od které se už rovnou na prvním počátečním rozcestí obě odchýlily, postupovaly dál po silnici do cizí vesnice. Celou dobu se spolu nebavily, protože by to bylo proti pravidlům, a postupovaly s rozestupem mezi sebou. Ale po hodině čisté chůze usoudily, že už dlouho neviděly šipky a tak se spojily. Holky se najednou ocitly úplně samy a tak rychle běžely do blízkého domova důchodců zavolat policii. Mezi tím byli všichni značně nervozní, co bude s Májou a Bělou. Hned jsme to začali řešit a hledat je. za chvíli už ale paní učitelka mluvila s policií, která přijela a obě holky bez škrábnutí vrátila zpět do hotelu. Celá tahle akce skončila dobře a bez dalších problémů kolem půlnoci.

Oliva D., Anička Č., Lensa T.

Poznámka Romana Elnera:

Po obědě v hotelu jsme podnikli minikrátký pěší výlet do okolí ke skále s vytesanými reliéfy Sněhurky a sedmi trpaslíků. Nálada zhoustla, že by šlo pořizovat hustoměr, některé dětí začaly - stejně jako v předchozích dnech - iracionálně pobrblávat, proč se stále chodí a co je to za školu v přírodě - a kdy bude bojovka. Pedagogický sbor statečně odolával a nepřipouštěl si tuto "lidovou vzpouru". Moc se nám nechtělo, ale nakonec jsme na žadonění dětí spustili počátek bojovky. Astrologové by předtím bedlivě shlédli konstalaci hvězd...

čtvrtek 16. dubna

Návštěva (u) rodičů paní učitelky

Dnes jsme toho tolik neprožili. Vstali jsme a šli na snídani asi v osm hodin. Snídaně byla stejná jako vždy, ale Poláci nám snědli svačiny. Naštěstí jsme dostali nové. Poté jsme vyrazili na cestu, šli jsme převážně lesem a také jsme byli v samoobsluze. Šli jsme kolem Dolského mlýna, kde jsme se fotili na mostě. Po asi pěti kilometrech jsme došli k domu rodičů paní učitelky Klímové. Byli moc milí a měli psa Lucy. Měli velikou zahradu s květinami a altánkem. Seděli jsme na trávě a jedli zmrzlinu. Zůstali jsme tam asi hodinu a půl. Poté jsme se s nimi rozloučili a šli jsme dál. Zastavili jsme se na loupežnickém hradě Šaunštejně. Byl hodně vysoko, takže nešťastní jedinci tam nešli kvůli závratím. Byl tam pěkný výhled a cesta nahoru byla trochu těžší, ale dolů ještě horší. Potom jsme šli na rozcestí a odtud směrem na Pohovku, kde jsme byli v úterý. Cesta k Pohovce byla docela dlouhá a zajímavá. Když jsme došli k Pohovce, přijel tam náhodou strážce Národního parku Českosaské Švýcarsko. Taky jsme tam s kluky čekali na ostatní. Od Pohovky jsme šli úplně stejnou cestou jako v úterý zpět do hotelu.

Šimon Č., Sam B. a Max T.

středa 15. dubna

Cestičkou k domovu, sklem a čedičem lemovanou

Dnes jsme museli bohužel vstávat o půl hodiny dříve než včera. Snídaně výjimečně proběhla bez úhony. Po snídani jsme si sbalili věci na výlet a jeli jsme autobusem na exkurzi do sklárny Jílek v Kamenickém Šenově. Návštěva této sklárny se nedala hodnotit nejlépe (pozn. 1), ale po návštěvě tamějšího obchodu se skleněnými výrobky, se projevila lepší nálada. Na cestě do IQ parku v autobuse hrála hudba a všichni se bavili. Než jsme do něj dojeli, zastavili jsme se u Panské skály (pozn. 2). Dozvěděli jsme se, že je z čediče, vypadala jako píšťaly z varhan. Už cestou do IQ parku jsme mysleli na paní učitelku Pancířovou a představovali jsme si, jak na nás čeká před parkem. V IQ parku byla zábava, byla tam spousta atrakcí, například přístroj k měření hluku, který měřil v decibelech, a byla to jedna z nejoblíbenějších atrakcí. Jen co jsme opustili park, jeli jsme do České Kamenice, sedli jsme si na náměstí ke kašně a vytáhli jsme obědy. Učitelé nám dali na jednu a půl hodiny rozchod, abychom si prohlédli město. Když skončil rozchod, šli jsme do dětského domova (pozn. 3), který byl kousek od náměstí. V něm jsme se setkali s paní ředitelkou Hřídelovou a šli jsme na zahradu, kde jsme si rozdělali oheň. Ale před opékáním jsme si s místními dětmi zahráli fotbal. Snědli jsme buřty a šli jsme hrát vybíjenou. Tato část dnešního dne se líbila nejvíce. Taky jsme se něco málo přiučili o rodině a o tom, jak to eventuálně chodí v dětských domovech. V půl šesté jsme se vrátili do hotelu a v šest byla večeře, což byly špagety. V sedm jsme se sešli v klubovně, kde jsme na papír napsali, co je pro nás rodina a poté našel Gabriel u Mikiho na krku malé klíště. Až když všechny děti odešly, učitele klíště vytahovali … a vytáhli. Takže nakonec se operace zdařila. Miki kupodivu přežil.

Arthur Y., Miki P., Gabriel Č.

Poznámky ke středě učitelským pohledem (Roman Elner):

pozn. 1 Autoři středečního článku (Arthur, Miki a Gabriel provedli večer při psaní reprezentativní výzkum mezi spolužáky, kteří Arthurovu výhružně položenou otázku: Líbila se snad tobě návštěva sklárny a tobě a tobě... (!) raději sériově odpověděli ne (až na Emu), dopolední skutečnost byla mnohem jiná. O sklárně např. na https://www.atrakcjetechniki.karr.pl/cz/pages/1146.html.

pozn. 2 U Panské skály se odehrává scéna z pohádky Pyšná princezna (1952), viz sekce blogu Jetřichovice a okolí.

pozn. 3 Netradiční dětský domov pro čtyřicet dětí rozdělených ve vile v pětí domácnostech po osmi, vždy v čele s "tetou" a "strýcem", blíže na https://www.ddzemedeti.cz/ (paní ředitelka je osobní přítelkyní paní učitelky Dejmkové).

úterý 14. dubna

Výlet na Mariinu vyhlídku a Indián

Budíček byl v půl osmé, k snídani jsme měli jak teplou, tak studenou kuchyň. Byla dost dobrá. Po snídani si každý vzal balíček s obědem (řízek, tatranka, rajče). Poté jsme se šli obléknout a vyrazili jsme do lesa na vyhlídku. Byla to velmi dlouhá a namáhavá cesta, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme poznali nová místa a zdejší krásnou přírodu. Poté jsme šli na místo jménem Pohovka. Po cestě jsme se zastavili na odpočívadle. Užili jsme si mnoho zábavy a srandy. Po chvíli odpočinku naše skupina pokračovala v cestě, která byla mnohem příjemnější než cesta na vyhlídku (ta totiž byla do kopce J). Všichni dorazili v pořádku k hotelu a měli jsme chvilku času se například převléknout. Přijel Indián, který nám ukázal, jak Indiáni žijí. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí, například jak tančí, zpívají, loví, oblékají se atd. Dokonce jsme si vyzkoušeli různé aktivity jako například střelbu z luku a indiánský tanec. Když Indián odjel, měli jsme opět chvíli času a potom jsme šli na večeři, ke které byl guláš a všem nám moc chutnal, někteří si dokonce přidali. Po večeři jsme šli do klubovny a dělali své úkoly a blog.

Ema S., Mája S., Sofča K.

pondělí 13. dubna

Cesta do přírody začíná

Měli jsme se setkat na Hlavním nádraží v 7:45, ale nakonec všichni dorazili až okolo osmé. Tak jsme tedy vyrazili na náš vlak do Děčína. Všichni si užili spoustu legrace. Když jsme dorazili do Děčína, uložili jsme si naše krosny do úschovny, neboť jsme měli namířeno do děčínského zámku. Uvítala nás zde milá paní průvodkyně, se kterou jsme šli na prohlídku zámku. Prohlídka začala tím, že nás seznámila se hrou, kterou tento zámek pořádá. Dávala nám otázky a za správné odpovědi nám přidala do měšce penízek. Součástí programu nebylo jenom posbírat informace, ale bylo zde i spoustu jiných her např. Mája podstoupila ochutnávku, lahůdek pro děti z 19. století (oříšek, rozinka, piškot, křížala). Také si Šimon s Nelou vyzkoušeli obleky hraběte a hraběnky z rodu Thunů, pomáhalo jim služebnictvo. Vypadali velmi vtipně, teď by do společnosti jistě nemohli, ale v 19. století by jistě obstáli. Na konci prohlídky nás svou návštěvou poctil hrabě František Antonín Thun (pan učitel Elner). Předal nám diplom za skvělou spolupráci a paní průvodkyně nám dala bonbóny. Potom jsme šli do města Děčín, kde jsme měli hodinový rozchod, při kterém jsme obědvali a procházeli různé obchody. Pak jsme si byli vyzvednout krosny z úschovny a posléze jsme se vydali na autobusovou zastávku. Nastoupili jsme do autobusu, který byl celý plný (ale my jsme seděli). V autobusu jsme projevovali únavu a některým bylo i špatně. Už jsme byli celí nedočkaví, až vystoupíme z autobusu a uvidíme náš hotel Bellevue. Rozdělili jsme si pokoje a začali vybalovat. Všichni navštěvovali ostatní pokoje, aby zjistili, jestli náhodou nemají nejhorší pokoj. Poté jsme se sešli ve společenské místnosti a učitelé nás seznámili s programem a dostali jsme úkoly. Každý nějakou dobu vypracovával svoji práci. S úderem šesté hodiny počala večeře. Bylo knedlo-vepřo-zelo. Po vydatné večeři jsme se opět sešli ve společenské místnosti a pokračovali v zadané práci.